Tání zachycuje krajinu v tichém okamžiku proměny, kdy ustupující sníh odhaluje prohřáté tóny země a voda znovu prostupuje povrchem luk. Pod tmavou hradbou lesa se táhne nepravidelný pás sněhových zbytků, jehož světlé hrany vystupují proti okrovým a hnědavým břehům. V popředí upoutá klikatý průběh tmavší vody, který narušuje klid vodorovných ploch a přirozeně vede pohled do hloubky obrazu. Nízký horizont vzdálených svahů otevírá vpravo prostor pod jemně zastřenou oblohou.

Autor zde s mimořádným citem pracuje s nenápadnými barevnými rozdíly. Chladné modrošedé a lehce fialové stíny ve sněhu vyvažuje zemitými okry, tlumenou zelení a měkkými krémovými světly. Široké, převážně vodorovné tahy v popředí dávají vyniknout rozlehlosti mokré půdy, zatímco drobnější, živější rukopis v korunách stromů vytváří hutnou strukturu lesního porostu. Právě kontrast světlého sněhu a temných stromů dodává jinak ztišené scéně pevnost a výraz.

Působivost díla vyrůstá ze soustředěného pozorování prostého krajinného motivu. Bez lidských postav a výrazného děje nechává obraz promlouvat samotnou zemi, vodu a světlo. Zachycuje přechod mezi zimní nehybností a prvním uvolněním předjaří, které je patrné v každé odkryté ploše půdy i v jemných odlescích vody. Tlumená barevnost a vyvážená kompozice propůjčují této krajině klidnou, důvěrnou přitažlivost.

Raná práce.