Pyrografie a metal na dřevě, 45,5x48,5 cm. Signováno vzadu-vypáleno Jan Morávek. Nerámováno.

Série Decor isn’t Crime od Jana Morávka patří mezi autorovy nejvýraznější výpovědi o lidské tělesnosti, intimitě a vizuální estetice. V díle Decor isn’t Crime se spojuje inspirace klasickou ikonografií s moderním, až provokativním obsahem. Postavy, svázané do složitých uzlů inspirovaných japonským shibari, jsou vyvedeny na dřevěné desce s využitím plátkového zlata, což jim dodává sakrální nádech a přetváří erotické v ikonické.

Morávek pracuje s kontrastem posvátného a světského, těla a dekoru, volnosti a sevření. Jeho práce neodsuzuje, ale spíše zve diváka ke konfrontaci vlastních předsudků. Výrazná kresba, syrová textura a zlato jako symbol duchovního přesahu dělají z obrazu nejen výtvarné dílo, ale i společenský komentář.

Autor se dlouhodobě pohybuje na pomezí výtvarného umění a performance, jeho tvorba má silně expresivní a osobní charakter, a zároveň přesah do aktuálních témat jako je tělesnost, identita nebo vizuální kultura.

o autorovi: 1978
Na rozdíl od mnoha forem současného uměleckého vyjádření, které lze vytvořit pouhým zapnutím videokamery na „záznam“ po dobu deseti minut, je sochařství Jana Morávka vybaveno pamětí, kterou nelze změřit v gigabajtech. Pokud je současná umělecká scéna zaplněna nápady, které lze přirovnat k principu „zapnuto-vypnuto“ jako u vypínače světla, pak Morávkovo myšlení (vědomé i intuitivní) připomíná spíše řeku. Jeho tvorba pramení v historických vrchovinách středoevropského baroka, s jeho psychologicky nabitou plasticitou. Proudí peřejemi modernismu, nasává morální neklid dadaismu i znepokojivou obrazotvornost surrealismu. Meandruje pestrou krajinou pop artu a neo-popu, s jejich dvojznačným obdivem i odsouzením konzumní kultury. A co postmodernismus, když už se ubíráme tímto směrem? Dá se říci, že v české mentalitě není pojem „postmoderna“ ani tak stylovým žánrem, jako spíše způsobem uvažování – proč by měl člověk plynout s časem, když může plynout proti němu, jak vidíme u jedinečných barokně-gotických kostelů Jana Santiniho-Aichela z počátku 18. století? A nezapomínejme ani na nevědomky kýčovitý půvab nezdolné české „lidové tvořivosti“, která kvetla za komunismu – na kvazi-dadaistickou poezii uřezaného trabanta přeměněného na kurník nebo na kreslené postavičky ztvárněné doma pomocí pletené vlny a tvarovaného drátu…

Sochařství Jana Morávka je vysoce osobní reflexí nad tím, co znamená víra, moc a vliv ve světě posedle propojeném, jehož jsme – ať chceme nebo ne – všichni součástí. Jak lze jeho vyjádření interpretovat ve vztahu k současné společnosti? Je to zoufalství zatrpklého romantického idealisty, nebo hravě ironický dialog hbitě reagujícího sparing partnera? Možná obojí. V každém případě jsme my, diváci, nuceni s jeho dílem vést vlastní vnitřní rozhovor – jsme příliš zasaženi a pobaveni na to, abychom mohli zůstat lhostejní. Jednoduché odpovědi zde nenajdeme – pouze nevyřčené pochopení, že pomíjivé a věčné jsou protilehlé břehy jedné a té samé řeky.

Richard Drury - GASK

Sochař, multimediální umělec. Absolvoval Mistrovskou školu uměleckého designu v Praze, obor sochařství u J. Kryštůfka a ateliér Socha II. u J. Beránka na VŠUP v Praze. Působil jako lektor na katedře volného umění na VŠUP. Od r. 2008 je odborným asistentem v ateliéru sochařství v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Podílí se na land-artových projektech Soutok řek a Zaniklé kostely